Přepřahací stanice - čp.22

Dům čp.22 - je jednou z mála chráněných památek ve Veselí. Býval to prostorný objekt s potřebným zázemím pro obsluhu koňských spřežení pošty a jeho základy sahají až do gotiky. Tvořily jej tři domy, čemuž nasvědčují tři renesanční štíty o různých šířkách směrované kolmo na stavební čáru. Při opravách domu zde byly nad vraty objeveny fresky koňských potahů. Pro nezájem památkových organizací byly zabíleny a při opravách v roce 1987 nenávratně zničeny novou fasádou. V posledních sto letech měl dům několikrát namále. V 30. letech došlo k snesení barokních vlysů na stěnách největší místnosti a dole uvedený nákres ukazuje naštěstí nerealizovanou přestavbu z roku 1921. Namále měl dům i v 70. letech, kdy měl být zbourán a nahrazen moderní přístavbou školy. Naštěstí tento plán nebyl díky iniciativě několika nadšenců (Pavla Trpáka a Pavla Špandela) realizován a škola se rozšířila na druhou stranu ve směru dnešního Blatského sídliště.

Majitelé domu čp.22, dům Mráčkovský: Roku 1608 dům koupil od Jana Mráčka poštmistr Martin Wolf, který zde provozoval poštu a místo sloužilo jako přepřahací stanice. Od roku 1697 jej vlastní rodina Bejlovců, kteří mezi jiným také provozovali veselskou poštu. Roku 1859 se dům dostává do vlastnictví Tomáše Jindy. Rodina Jindů zde hospodaří až do roku 1971, kdy dům získává MěNV ve Veselí nad Lužnicí. Po úvahách na jeho zboření byl dům prohlášen národní památkou a od roku 1972 slouží jako Lidová škola umění.

S rodinou Jindů je spojena jedna knižní památka veselského muzea nesoucí exlibris Petra Voka. Tato kniha byla součástí rozsáhlé Rožmberské knihovny, kterou nechal po Bílé hoře převézt Ferdinad III do Prahy, jako konfiskaci majetku Švamberků a dva měsíce po té se stala kořistí švédského vojska. Jak unikla tato kniha svému osudu nevíme. Jindovi pocházejí z mlynářského rodu v Borotíně a kniha byla v majetku Tomáše Jindy z čp.22. S největší pravděpodobností kniha pochází z této oblasti, z Chabrovského mlýna. Tomu svědčí i množství drobných artefaktů objevených ve vazbě knihy při jejím restaurování, jako jsou obilná zrnka a dřevěné třísky. Této myšlence nahrává i skutečnost, že mlynáři z této oblasti dlouho odolávali následné katolizaci a žili mimo oblast města, knihu ukrývali a dědili po následné generace. Je však nutno podotknout, že tyto závěry je potřeba ještě lépe ověřit důkladnějším rozborem. Rodina Jindů knihu darovala veselskému muzeu.